Slezská nářečí
Slezská nářečí
Na českém území mezi slezská nářečí, jež jsou nářečími češtiny, patří slezskomoravská neboli lašská nářečí. Ta mají svůj původ v přechodovém zapadoslovanském nářečí kmene Holasiců. Do 16. stol. zahrnovala Krnovsko, Hlubčicko, Opavsko, Hlučínsko a Ostravsko, s přesahem do jižního Ratibořska a západního Těšínska (tok Moravice).
NaTěšínsku se vyskytuje těšínské nářečí, jež je při státní hranici, jak na území Česka, tak na území Polska. Čeští lingvisté ho někdy zahrnují mezi lašská nářečí, naopak polští lingvisté mezí nářečí slezštiny (resp. polštiny).
Slezské dialekty němčiny se utvářely ve Slezsku od příchodu německých kolonistů (konec 12. stol.). Zanikly následkem odsunu Němců z polské a československé části Slezska.
Lašská nářečí
(slezsky: laszsko godka, polsky: gwary laskie) jsou skupinou nářečí českého jazyka v části opavského a těšínského Slezska a severovýchodní Moravy.
Lašská nářečí se dělí na tři skupiny:
- západní (opavskou),
- východní (ostravskou),
- jižní (moravská laština).
V některých publikacích se adjektivem lašský označují i nářečí těšínská, opavská skupina se v těchto publikacích pak nazývá skupinou západní, ostravská nářečí dialekty středolašskými a těšínská východolašskými (např. Ad. Kellner). Souhrnně se v tomto pojetí nazývají západo- a středolašská nářečí slezsko-moravskými a východolašská (těšínská) slezsko-polskými.
Ve slovenské literatuře pojednávající o goralských nářečích (např. Kriššáková) se někdy pojmem laština označují výhradně nářečí těšínská (příp. ta na českém území, tj. na Záolší).
Polské jazykové jevy v lašských nářečích se nápadně podobají smíšených nářečím v západním Čadecku, jež vznikla poslovenštěním goralských čadeckých nářečí (slezsko-malopolských).
Hlavní znaky lašských nářečí
Lašská nářeční skupina je mimořádně různorodá, jednotlivá nářečí této nářeční skupiny se velmi podstatně liší, nicméně základní rozdíly je možno shrnout do následujících bodů:
rozlišení l - ł
výskyt hlásek dž a dz
absence délek u samohlásek (všechny samohlásky se vyslovují krátce)
rozlišování i - y ve výslovnosti
splývání ť, ď - ć
zaniká koncové -l v jednotném čísle mužského rodu příčestí minulého sloves 1. třídy
asimilace znělosti sh na zh
změna ou na u
6. a 7. pád množného čísla všeho má koncovku -mi, popřípadě -ma
sloveso být v 1. osobě jednotného čísla má tvar sem
rozkazovací způsob 2. osoby jednotného čísla s koncovkou -i/y, v 1. osobě množného čísla -imy/-ymy, ve 2. osobě množného čísla -iťe
přízvuk leží vždy na předposlední slabice slova nebo slovního celku
po neznělé souhlásce se v mění na f
vynechávání j- ve skupině ji- na začátku slova
v druhém pádě množného čísla mají podstatná jména mužského rodu koncovku -uv (-uf)
v 7. pádě jednotného čísla zájmen mužského a středního rodu a 2., 3., 6. a 7. pádu množného čísla tvrdého skloňování zájmen není změna samohlásky před koncovkou jako ve spisovné češtině
nestažené skloňování slov muj, tvuj, svuj (tj. mojeho, tvojeho, svojeho)
koncovka infinitivu na -ť, -ć, -č
příčestí minulé sloves typu spadnout má vždy tvar s -nu- (spadnuł), ostatní tvary jsou ale bez -nu-
2. osoba jednotného čísla slovesa být má ve významu „existovat“ nebo ve významu sponového slovesa tvar sy, jako pomocné sloveso může ale mít stažený tvar -s, může ale mít i tvar sy
3. osoba množného čísla slovesa chtít má tvar chcu